Bagdádští amuři, aneb můj rybolov v Iráku.

9. června 2009 v 18:18 | Kocour |  Povídky z ryb


Tento příběh, je o rybách jen částečně, ale vzhledem k exotičnosti, kterou pro mě znamenal si neodpustím jej napsat.

Bylo celkem krátce po válce v Perském zálivu a ve firmě kde jsem pracoval, vznikla, vzhledem k určitým obchodním záležitostem, nutnost výjezdu do Iráku (Iraq), konkrétně do Bagdádu. Za normální situace by rozhodně nebyl s touto cestou problém, zejména z hlediska otázky kdo pojede, každý na koho šéf ukáže by ochotně do této exotické země vycestoval. Situace ale byla jiná. Bylo po válce "v zálivu" jak je tato válka nazývána, naše země byla jejím aktivním účastníkem a rozhodně se nedalo počítat s vřelým přijetím zástupce země interventa, kterým jsme de facto byli.
Pouštní palác v Jordánsku Al Amra :


Ve firmě každý dělal "mrtvého brouka" a prezentoval nutnost své přítomnosti, jen aby se této cestě mohl vyhnout. Další i když méně podstatný problém spočíval v tom, že vycestovat se mělo v době, kdy v Iráku jsou největší vedra - což představuje více jak 45 stupňů celsia ve stínu. Kromě toho existovalo embargo na leteckou dopravu, takže byly pouze dvě možnosti dopravy - letecky do Sýrie nebo Jordánska a odtud pokračovat autem v uvedených vedrech skoro tisíc kilometrů, většinou pouští, do Bagdádu.

Nebudu to dále natahovat, šéf rozhodl, že pojedu já a proti jeho rozhodnutí nebylo odvolání, pokud jsem nechtěl u firmy skončit. Zdůvodnil to tím, že jsem člověk do nepohody, který v minulosti již obdobné exotické cesty absolvoval a musím to nějak zvládnout. Po tomto rozhodnutí zavládlo ve firmě veselí a já jsem se stal předmětem různých vtipů jako například jestli jsem již absolvoval výcvik v jízdě na velbloudu, jestli již umím nosit burnus a podobně. Mě osobně příliš do smíchu nebylo, ale co se dalo dělat. Začal jsem studovat mapy, informace o teritoriu a od znalců zjišťovat podmínky přežití v poušti za uvedených veder. Jako správný rybář jsem ale také samozřejmě zjišťoval jak je to s rybami v řece Tigrid, která Bagdádem protéká. Z dostupných zdrojů jsem moc informací nezískal, alespoň jsem ale zjistil, že hlavní vyskytovanou rybou by měl být amur.

Se šéfem jsem se dohodl, že jeho úlitbou za moji oběť, kterou byla tato služební cesta, bude souhlas s tím, že si vezmu dovolenou a cestu si o několik dnů prodloužím, abych mohl vyzkoušet irácké ryby a prohlédnout si irácké památky jako je Babylon, Samara, Babylonská věž a další. Šéf velmi rád souhlasil protože byl rád, že sehnal někoho, kdo byl ochoten na tak riskantní cestu se vypravit.

Z map jsem usoudil, že nejlepší způsob jak se dopravit do Bagdádu bude cesta letadlem do Jordánska a odtud autem. Přes náš konzulát v Ammánu jsem zjistil, že v Jordánsku nebude problém si najmout auto k cestě do Iráku a další příjemnou informací bylo, že přes poušť vede do Bagdádu docela dobrá dálnice, po které, pokud nevzniknou nějaké problémy, lze za jeden den nonstop jízdy do Bagdádu dojet.

Zabalil jsem kufr a samozřejmě přibalil rybářský prut s nejnutnějšími doplňky. Na co berou irácké ryby jsem neměl ani ponětí, ale pro jistotu jsem přibalil několik druhů boilies a foukanou kukuřici. Aby moje rodina neměla obavy, tak jsem jim sdělil, že odjíždím na služební cestu do Velké Británie a nevím přesně, jak dlouho bude cesta trvat protože jsem tam také pozván na rybolov.

Prvním šok na cestě přišel, když jsem v Londýně přesedl do letadla Jordánských aerolinií. Letadlo bylo viditelně kontrolováno několika bodygardy rozmístěnými před pilotní kabinou a mezi cestujícími, což bylo samozřejmě v pořádku jako ochrana před teroristy, ale z čeho jsem dostal málem šok bylo chování arabských dětí v letadle, které si mohly dělat, co je napadlo, včetně volně vstupovat do pilotní kabiny. Na tom by ještě nic nebylo, ale já jsem seděl přímo u vstupu k pilotům a mohl jsem sledovat, co tyto děti dělaly v kabině. V jednu chvíli to vypadalo, že letadlo neřídí piloti, ale děti. Piloti byli v absolutním klidu a nevzrušovalo je ani to, že děti šahaly na různé vypínače. Bodygardy to vůbec nezajímalo, protože v případě dětí se nemohlo jednat o teroristy, já jsem byl ale pěkně propocený i když klimatizace v letadle fungovala dobře.

Nakonec všechno dopadlo dobře a večer jsme přistáli v Ammánu hlavním městu Jordánska. Prvním příjemným překvapením bylo docela přijatelné místní klíma. Po ubytování v hotelu jsem ihned vyrazil na noční prohlídku města. Zde následovala další příjemná překvapení, když pominu rozdílnost staveb a všudypřítomnou poušť, tak jsem si zde připadal jako v kterémkoliv evropském městě. Ve městě jsem poprvé viděl supermarket, který byl otevřený 24 hodin. Ulice byly perfektně čisté, většina mladých chodila oblečena stejně jako mladí po celém světě a měl jsem i pocit absolutního bezpečí, což se potvrdilo jako pravdivé. Pokud bych měl Jordánsko nějak hodnotit, tak bych mu asi po všech stránkách dal samé jedničky. Když se mi nad ránem v hotelovém pokoji přestala fungovat klimatizace, tak po zavolání do recepce okamžitě přišel opravář a provedl opravu.

Druhý den jsem si pronajal auto a odcestoval směr hranice s Irákem. Překročení hranic a s tím spojené formality trvalo asi dvě hodiny a ukázalo se být poměrně složitou záležitostí, zejména pro toho kdo do této země cestuje tímto způsobem poprvé. Na hranicích bylo několik odbavovacích budov, které musel každý cestující projít a to v určitém pořadí což byl právě problém, když jsem pořadí neznal a většina úředníků mluvila angličtinou, která byla angličtině dosti vzdálená. Všude byli přítomni vojáci s nezbytnými samopaly Kalašnikov a podle jejich pohledů jsem u nich asi velkou přízeň nevzbuzoval. Bylo po válce a cizinci do země necestovali.

Po úspěšném absolvování této hraniční peripetie jsem konečně vyrazil. Za hranicí již byla pouze poušť, teplota ve stínu okolo 48 stupňů celsia a přede mnou ještě asi 800 kilometrů. V autě jsem měl sice klimatizaci, ale ta přestala fungovat po mé prvé zastávce, kdy jsem neprozřetelně vypnul motor a všechny kapaliny se začaly okamžitě vyvařovat, výsledkem byla skutečnost, že zbytek cesty jsem absolvoval bez klimatizace. Nejprve jsem se mylně domníval, že si otevřu okno a bude mi ovívat vítr, to byla ale představa zcela mylná, místo ovívání na mě začal foukat rozpálený vzduch asi jako kdybych si na sebe pustil rozpálený fén. Takže tudy cesta nevedla a okna musela být zavřená. Byl to docela velký šok ale postupně jsem si zvykl a zvládl jsem i tuto situaci.

Na celé zbývající trase nebyla žádná civilizace, pouze jedna benzinová pumpa. Zde si neodpustím zmínit se o tankování a cenách benzinu. Tankování probíhalo tak, že si každý natočil plnou nádrž a do krabice od bot položené na čerpadle vložil 5ti dinárovou bankovku, což byla nejmenší dostupná bankovka v místní měně a cena benzinu byla tak nízká, že za tuto bankovku by se dalo natankovat několik nádrží. Bankovka se zatížila kamenem a tím tankování končilo, pumpař někde spal ve stínu.

Aby bylo možno pochopit ceny benzinu, ale i dalších věcí, musím vysvětlit způsob výměny dolarů za místní měnu. Oficiální kurz tehdy platný byl asi 3 dináry za jeden dolar, přesně si to již nepamatuji, ale na černém trhu u veksláků, kteří byli všude byl kurz 460 dinárů za jeden dolar, což byl docela šok a kdo to neznal tak splakal nad výdělkem. Já jsem byl o tomto stavu poučen již v Jordánsku, takže jsem byl připraven. Existoval pouze jeden problém, podle výnosu Saddáma byl trest za nezákonnou směnu peněz useknutí ruky. Ruce mi zůstaly obě, takže jsem to zvládl v pohodě, přiznám, že jsem ale měl při vekslování většinou strach.

Cestou do Bagdádu jsem byl několikrát kontrolován skupinami vojáků, kteří byli přítomni na všech křižovatkách a kontrolních bodech u hranic a před městy. Působil jsem na ně asi dosti podivným dojmem, protože jsem byl jeden z mála cizinců, kteří po válce v zálivu do země cestovali. Kontrola probíhala vždy stejně, auto bylo obklopeno vojáky se samopaly namířenými do auta, vojáci uměli jen arabsky a já jen anglicky. Objevil jsem ale jedno kouzelné slovíčko "Čeko", čímž jsem jim chtěl sdělit, že jsem Čech, jejich následné velmi kladné reakce jsem zprvu nechápal, ale později mi byla vysvětlena. Češi dodávali do Iráku velkou část zbraní a domorodci proto svým zbraním říkají čeko a vědí o naší republice více nežli mi o nich.

Abych se již konečně dostal k těm rybám, tak to trochu zkrátím. Služební jednání jsem zvládl v pohodě a na místní poměry poměrně rychle, takže mi zbyl čas na ryby i na památky. Navštívil jsem město Babylon, Babylonskou věž, Samaru a několik dalších památek, ale hlavně jsem začal zjišťovat jak je to s rybolovem, moji obchodní partneři sice rybáři nebyli, ale slíbili, že mi to zjistí. Jediné co věděli bylo, že pojem rybářská povolenka je v Iráku neznámým pojmem. Ryby mi ukázali ihned první večer, kdy jsme vyrazili k řece Tigrid, která protéká středem Bagdádu. Řeka je to nádherná, nevím k čemu bych ji mohl přirovnat, velikostí asi jako Labe před soutokem s Vltavou. Po holé poušti je tato řeka nádherná zejména zelení, která obklopuje její břehy. Její břehy byly v Bagdádu obklopeny desítkami rybářských hospůdek, které byly stlučené z různých dřevěných i jiných součástí, výběr hospůdky se dělal pouze podle kvality židlí. Všechno ostatní bylo nepodstatné, ale důležité bylo dobře sedět, v některých hospůdkách byly židle o třech nohách a podobné nestvůry. Konečně jsem viděl ryby.

Před každou hospůdkou byla velká nádrž plná živých amurů, jiný druh ryby jsem zde neviděl a na tomto místě, pokud si člověk tento podnik vybral, začínala první fáze večeře, která spočívala ve výběru ryby a dlouhém jednání o ceně běžném v arabském světě. Pokud by člověk přistoupil na první cenu, kterou prodávající navrhne tak ztratí tvář a je považován za hlupáka. Smlouvání je součástí místního koloritu a faktická cena je vždy maximálně asi tak na 30 procentech ceny navržené v prvním kole. Nebudu to dlouho natahovat, vybral jsem asi 5ti kilového amura, usmlouval cenu a začal se zaujetím sledovat další postup jeho zpracování, které se odehrávalo před mýma očima. Prvé co mi překvapilo bylo vedení řezu po odstranění šupin. Ryba nebyla rozříznuta na břiše ale na hřbetě. Po vyjmutí vnitřností byla ryba rozbalena do tvaru velké placky, což by při rozříznutí na břiše nebylo tak dobře možné. Po osolení a okořenění místními exotickými ingrediencemi, jejichž složení jsem bohužel nezjistil, protože personál uměl anglicky pouze počítat peníze, následovalo nasazení vytvořené placky na čtyři zašpičatěné dřevěné klacky, kterými byla placka postupně od shora dolů propíchnuta tak aby po zapíchnutí špičkou do země bylo tělo ryby ve vertikální poloze. Uprostřed každé hospůdky bylo velké ohniště z tamaryškového dřeva na jehož okraj byla připravená ryba upevněna, nejprve vnitřní částí směrem k ohni.

Při popisovaných teplotách bylo sálání ohniště docela šokem, ale výhodou místního klima je skutečnost, že je zde minimální vlhkost a člověk i když se potí tak je stále suchý. Po určité době byla ryba obrácena opačnou stranou k centru ohniště. Na závěr kuchař nahrnul vrstvu žhavých uhlíků na okraj ohniště a rubu na ni na chvíli položil vnější stranou dolů. Ryba byla servírována na velkém tácu a jako příloha byl arabský chléb a mísa čerstvé zeleniny, kde převažovala cibule, česnek, mrkev a rajská jablíčka. Výsledný kulinářský požitek byl vynikající, bohužel neznám použitá koření a velký podíl mělo i tamaryškové dřevo, na kterém se ryba pekla.

To bylo moje první seznámení s rybami v Bagdádu a následně pokračovalo další. Své služební úkoly jsem splnil a do odjezdu mi zbýval týden, který jsem rozdělil na dvě části z nichž první spočívala v cestování po památkách a zároveň v tipování vhodného místa k rybolovu a zbývající tři dny jsem si ponechal na samotný rybolov. Výběr místa byl dosti podstatný, rozhodně jsem nemohl chytat ryby přímo v Bagdádu. Podle domorodců bylo již ve městě bezpečno, ale jejich pojetí bezpečnosti bylo dosti relativní a vycházelo se srovnáním situace v době válečného konfliktu. Uvedu příklad, po služebním jednání jsme večer seděli v bytě jednoho z našich obchodních partnerů, který mi přesvědčoval o tom, jak je nyní v Bagdádu bezpečno a mezi tím se čas od času ozývaly zvenčí dávky ze samopalů. On na to reagoval slovy : "to nic není, když nad námi létaly rakety bylo to horší. Vojáci jsou po válce ještě nervózní a občas vystřelí, ale jinak je zde klid. Minulý týden tady sice zastřelili dva cizince, ale to bylo proto, že měli na autě špatnou SPZ, která se vojákům nelíbila, ale jinak je zde již klid". A tak to v různých obdobách pokračovalo včetně střelby zvenčí.

Přemýšlel jsem, zda vzhledem k napjaté situaci ve městě po předchozí válce rybolov přece jenom nebudu realizovat, ale když jsem při cestách za památkami objevil nádhernou zátoku na řece Tigrid u staré Asyrské pevnosti, bylo rozhodnuto. Bylo to v blízkosti Samary, ale na samotě v poušti asi 90 km od Bagdádu. Pevnost byla zavřená a bydlel zde pouze arabský správce se svojí početnou rodinou, se kterým jsem navázal kontakt. Nejprve jsem mu předal nezbytný bakšiš, který se skládal z cigaret a plechovek piva pro něho, a cukrovinek pro jeho děti. Tím byl učiněn první krok a správce mi povolil prohlídku pevnosti. Následně jsem se s ním domluvil, uměl pár slov anglicky, že se utábořím v zátoce za pevností a budu chytat ryby, z nichž mu samozřejmě dám podíl. Správce souhlasil a nic nestálo v cestě.

Odhlásil jsem se v hotelu, nezbytné povolení k výjezdu z města mi stejně jako povolení k cestám za památkami sehnal můj místní partner, a vyrazil jsem na místo. Místo bylo nádherné, zelená oáza v poušti a zátoka Tigridu zarostlá rákosem, ve kterém byly volná místa kde šlo chytat ze břehu. Nezbytný stín, bez kterého by zde nešlo přežít jsem měl zajištěn místní vegetací a zdroj pitné vody byl nedaleko u správce pevnosti. Na co chytají místní rybáři jsem neměl ani ponětí, ale vezl jsem sebou pytlík směsi různých foukaných kukuřic, medovek a ostatní podobné nástrahy včetně boilies. Měl jsem pouze jeden prut s navijákem, podběrák ani vezírek jsem neměl. Problém vezírku nakonec vyřešil správce, když mi ukázal kašnu u jeho domku.

Nebudu dlouho napínat, jako nejúspěšnější nástraha se ukázalo červené plovoucí boilies, firmu výrobce neuvedu, aby mi nikdo nevyčetl, že má story je placenou reklamou. Bylo to velmi náročné, teplota ve stínu byla okolo 48 stupňů celsia a díky tomu jsem celé tři plánované dny na místě nevydržel, strávil jsem tam celkem dvě půldne a jednu noc a to bylo asi maximum co byl Evropan schopen vydržet ale stálo to za to. Problém podběráku jsem vyřešil větví ze stromu, ze které jsem vyrobil něco jako hák na sumce, bylo to možná neetické, ale já jsem si vzal pouze jednoho amura pro svojí konzumaci a pět ryb jako nezbytný bakšiš pro správce, ostatní jsem pouštěl. Většinu ryb jsem ale na břeh nedostal a trhal a trhal…

Na navijáku jsem měl 300 metrů vlasce 0,35 a dalších 400 metrů jsem měl na cívce. Když jsem končil s rybolovem neměl jsem vlasec žádný. Proč? Většina z ryb, které jsem chytil byli amuři a kapři. Přiznám se, že do té doby jsem nechytil amura žádného a pouze z vyprávění jsem věděl, že po záběru většinou neklade žádný odpor a vyráží až po přitažení ke břehu. Přesně tak tomu i bylo. Asi hodinu po nahození jsem měl první záběr, zásek a přitahoval jsem ke břehu rybu, která nekladla žádný velký odpor. Byl jsem samozřejmě zvědavý o jaký druh ryby se jedná, ale domníval jsem se, že jde o nějakou čudlu. Když jsem dotáhl rybu blíže ke břehu, poznal jsem svůj omyl, ryba vystřelila plnou silou zpět od břehu a utrhl jsem ji pro špatně nastavenou brzdu. Podle této rybí taktiky jsem usoudil, že se asi jednalo o amura a připravil jsem se na to při příštím záběru.

První amur, kterého jsem dostal na břeh měřil 95 cm, váhu jsem neměl, takže kolik vážil nevím. Byl to boj, jaký jsem do té doby se žádnou jinou rybou nezažil, bylo to kouzelné. Záběry jsem měl asi tak jednou za hodinu a řadu ryb jsem utrhl, většinou v rákosí, které bylo všude kolem břehů a zasahovalo až desítky metrů do zálivu řeky kde jsem chytal. Zásoba vlasce, který jsem měl k dispozici začala ubývat. Největší amur, kterého jsem dostal na břeh měřil 105 cm a boj s ním trval více jak půl hodiny. Byl to zážitek, jaký se již asi vícekrát nebude opakovat. Chytil jsem i několik kaprů, ale největší měřil pouze 74 cm.

Největší kouzlo ale přišlo večer po západu slunce kdy se ochladilo na asi 35 stupňů celsia, což byl balzám na mé rozpálené tělo. Rozdělal jsem oheň, upekl rybu a kochal jsem se nádhernou nocí uprostřed pouště. Později přišel správce pevnosti, který zřejmě předpokládal, že v noci jej Alláh nevidí a radostně se mnou konzumoval whisky, kterou jsme zapíjeli teplým pivem z plechovky. Jedli jsme k tomu rybu a bylo nám nádherně, přestože jsme si takřka nerozuměli.

V Irácké poušti :


Se strážcem Al Amry Jordánsko :


U Babylonské věže Irák :
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 CT-SUMPÍDO CT-SUMPÍDO | E-mail | Web | 25. června 2009 v 9:47 | Reagovat

pěkný článek :-)

2 DědaLebeda DědaLebeda | Web | 11. července 2009 v 2:13 | Reagovat

Hezky vylíčené, tak se Ti oplatilo že šéf byl nekompromisní. Sranda to asi nebyla, ale - kdo prý má být pověšen, ten se neutopí...říká jeden z mých kámošů..a nikdy nevíme co by bylo, KDYBY.
---(:-§o)))   ,.DL. ;-)

3 Akrij54 Akrij54 | 29. října 2009 v 9:53 | Reagovat

Krásný počteníčko Kocoure!! :-)

4 AjA AjA | Web | 14. února 2010 v 14:05 | Reagovat

jee, Irak je jedna ze zemi, kam bych se moc chtela podivat (kdyby se dalo cestovat v case, tak pred vsemi temi konflikty)... je pravduo, ze pracovni cestu jsem tam mela mit loni v breznu, na tyden, ale sef me tam nakonec nepustil... bal se... ale kontakty s Iracany mame, a ja mam i nekolik pratel, kteri ziji tady v Cechach

5 ten šéf ten šéf | 24. listopadu 2014 v 13:15 | Reagovat

ale ale, to je zajímavé povídání!!!! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama