Jak se má žena naučila řídít auto.

9. června 2009 v 18:42 | Kocour |  Povídky z ryb

I když se to podle názvu
nezdá, tak tato vzpomínka souvisí s rybami.

Asi od poloviny šedesátých let jsme jezdili s partou kamarádů tábořit do kouzelného údolí řeky Berounky, do míst jejího soutoku s říčkou Střelou. V té době ještě neexistoval zákaz táboření ve volné přírodě a v podstatě pouze záleželo na dohodě s tajemníkem nebo předsedou Místního národního výboru, kterým se za táboření zaplatil symbolický poplatek a vše tím bylo legální. Faktem ovšem je, že rozmach táboření nastal až později a v té době tábořili v přírodě většinou trempové, kteří se snažili dodržovat skautské zásady a po jejich odchodu z místa táboření se nedalo ani poznat, že tam někdo tábořil. Takže v podstatě nebyl problém tábořit kdekoliv, nebo alespoň skoro kdekoliv. Z tohoto hlediska se jednalo o idylické časy, jejichž konec nastal až s nárůstem počtů automobilů.

My jsme na popsané kouzelné místo jezdili na motorkách a až později i auty. V údolí v té době nestála žádná chata a kromě několika volně se pasoucích krav jsme většinou za celou dobu pobytu nepotkali ani živáčka. Byla to prostě nádhera. Údolí bylo asi kilometr dlouhé, začínalo vjezdem u mostu přes Berounku a končilo soutokem se Střelou. První chata, která později v údolí vyrostla byl vyřazený obří sud z pivovaru a dlouho byla jediná. Z nostalgie jsem se byl na údolí podívat před několika lety ale kouzlo již bylo pryč, samé chaty.

Samozřejmě, že kromě jiných zábav jsem se zde věnoval i rybolovu. Pokud se týká počtu ryb, alespoň podle mých úlovků, nebyla to žádná velká sláva a myslím, že dnešní zarybnění Berounky, ale i dalších revírů je na vyšší úrovni. Vzhledem k tomu, byl zde můj rybolov pouze okrajovou záležitostí.

Jednou jsem však vstal brzy ráno a pokud ještě všichni spali, šel jsem chytat ryby přímo na soutok obou uvedených řek. Byl zde takový menší písčitý poloostrov, přímo na soutoku, na kterém jsem se utábořil a nahodil na kapra. Asi za půl hodiny zalovila přímo u břehu velká štika a za chvíli se to opakovalo. Byl jsem na mrtvici, štika byla viditelně velká a já jsem kromě výbavy na kapry neměl žádnou výbavu na štiky. Dokonce jsem neměl ani podběrák. Nicméně jsem neodolal, na jeden z prutů jsem navázal malý háček a chytil jsem nástražní rybičku, kterou jsem napíchl na háček s návazcem na těžko na kapry, nahodil asi metr od břehu a děj se vůle boží. A děla se, za pár minut se vlasec rozjel a po chvíli zastavil. Bylo to jasné, je tam štika a vzhledem k tomu, že s rybičkou nejezdila z místa na místo, tak by se mohlo jednat o velkou štiku.

Dodržel jsem postup, který mi naučil můj táta se kterým jsem od svého raného mládí na ryby jezdil, zapálil jsem si cigaretu s tím, že nebudu sekat dříve, nežli ji vykouřím. Ovšem znáte to, jsou to nervy, obzvlášť s popsanou montáží, takže cigaretu jsem vykouřil za poloviční dobu nežli normálně, mezitím se vlasec zase rozjel a já sekl. Okamžitě jsem poznal, že se jedná o velkou štiku, která vzhledem ke krátké vzdálenosti od prutu začala předvádět své divadlo. Skákala nad vodu a snažila se překousnout vlasec. Nevím jakou náhodou, ale vlasec vydržel a štika byla po krátkém boji na mělčině u břehu. Nyní ale nastal problém, já neměl podběrák a popsaný poloostrov měl šíři pouze asi dva metry. Nedalo se nic dělat, skočil jsem do vody uchopil štiku v místě mezi hlavou a tělem a podařilo se mi ji vytáhnout na břeh a snažil jsem se ji dostat do vezírku. Lapala po mé ruce jako vzteklý pes, ale do vezírku jsem ji dostal. V rámci vzájemného souboje kdo z koho došlo k tomu, že mi štika svým zubem lehce protrhla kůži na palci. Tomuto nepatrnému zranění jsem vůbec nevěnoval pozornost a již jsem se těšil jak ukáži štiku svým kamarádům a své manželce, která byla s námi. Jednalo se totiž do té doby o můj trofejní úlovek, štika měřila 88 centimetrů.

Sláva byla velká, štiku jsme společnými silami zpracovali a snědli. Po návratu domů, jsme s manželkou další den odjížděli na týdenní dovolenou - stanovat a chytat ryby do jižních Čech na Staňkovský rybník.

Měli jsme ale docela smůlu, kolem Staňkováku se to hemžilo přemnoženými komáry a jediné místo kde se dalo před nimi ochránit byl dým z ohně takže jsme byli otráveni psychicky a přiotráveni fyzicky. Druhý den po příjezdu jsem zjistil, že dosud nepatrná ranka od štiky na mém palci začíná rudnout a otékat. Postupně mi otekla celá dlaň a na ruce směrem k předloktí jsem měl červené pruhy postupující k lokti. V této fázi jsem zjistil, že mám horečku a dosti velkou, měl jsem 40 a začínal jsem blouznit. Rozhodně jsem nebyl schopen řídit auto.

Nevím proč, ale místo abychom zavolali lékařskou pohotovost, žena rozhodla, že odjíždíme domů k lékaři a ona bude řídit. Jednalo se asi o 200 kilometrů. Jezdila se mnou autem jako spolujezdec již rok a proto prohlásila "a přece nejsem blbá aby to nezvládla". Podotýkám ale, že v té době (bylo to v roce 1970) jezdilo na silnicích minimální množství aut a dokonce auta stejné barvy se zdravila vzájemným blikáním reflektory což by již dneska nebylo technicky možné jedině, že by řidič blikal permanentně. Zde si neodpustím jednu poznámku. Barva mého auta byla tmavě zelená, ale zdravila mi auta šedivá. Důvod byl jednoduchý, já jsem zastával teorii, že když se auto často myje tak rezaví. Takže mé auto bylo většinou šedivé a žena mi vždycky nadávala, když mi pozdravilo šedivé auto "vidíš zase jsi to neumyl". Kdo nezná hlavní problém s našimi auty v tehdejší době a sice boj s rezivěním, tak ten to nepochopí.

Má žena naházela věci do auta a vyrazila. Průběh cesty nemohu nijak podrobně popsat, protože vzhledem k postupující otravě krve a zároveň zvyšující se teplotě jsem příliš okolní svět již nevnímal. Nedovedu si vysvětlit jak, ale má žena to zvládla a odvezla mi domů a potom k lékaři. Podle vyjádření doktora to bylo skutečně na poslední chvíli ale přežil sem to a jako vzpomínka mi zůstala jizva na levém palci. Když se na jizvu podívám, tak mi vždy napadne "jak to ta moje žena mohla zvládnout" a to zejména v souvislosti další a sice s mými vzpomínkami jak jsem si po této příhodě vyřídil soukromou autoškolu a učil ženu řídit. Byl to docela horor, který by vydal téma na další samostatnou povídku.

Takže takhle se moje žena naučila řídit auto a já jsem si navždy zapamatoval, že na ryby se musí chodit s podběrákem, který jsem od té doby skutečně nikdy nezapomněl a výhodné i pro jiné příležitosti je, když manželka vlastní řidičský průkaz.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DědaLebeda DědaLebeda | Web | 10. července 2009 v 23:06 | Reagovat

Nevím, přes koho jsi se dostal na můj blog, ale jsem tomu rád, protože budeme asi podobné krevní skupiny a tak sem zajdu moc rád. Zážitek se štikou jak popisuješ mi mnohé připomněl. S tou vykouřenou cigaretou je to pravidlo starých rybářů, ale jak to má v tom napnelizmu jeden vydržet - že jo ??? Dovedu si přestavit, jak jsi se chtěl pochlubit, neboť to my rádi. Ještě že to vše dopadlo tak jak dopadlo. Vše zlé je k něčemu dobré, jak se říká..a tak máš ženu řidičku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama