Něco o štikách,aneb jak jsem urazil rybářského pánaboha.

9. června 2009 v 18:48 | Kocour |  Povídky z ryb
Tento příběh se stal někdy počátkem osmdesátých let. V té době jsem se specializoval hlavně na lov dravců zejména štik a osobně si myslím, že jsem byl v této disciplíně velmi dobrý, alespoň pokud se týká počtu úlovků. I když myšlenka chyť a pusť byla v té době neznámým pojmem, tak "mírové" štiky jsem vždy pouštěl a bral jsem velikosti od délky minimálně 55 cm. Dodržoval jsem vždy zásadu, podle které jsem pouštěl první rybu chycenou po zahájení sezóny a ponechával jsem si jen ryby, které mohla moje rodina zkonzumovat.

Lovit štiky pro mě, tak jako asi pro každého obdobného tichého blázna, mělo vždy obrovské neopakovatelné kouzlo. Nejprve předcházelo vytipování vhodných míst, ve kterých se tito dravci zdržují a poté následoval vlastní lov. Velký význam má i znalost doby, kdy tito dravci loví, která může být na různých vodách různá.

Na třpytky jsem chytal minimálně, vždy jsem preferoval a stále preferuji, lov na živou nástrahu. Tento způsob lovu má podle mě blízko k adrenalinovým sportům. Kdo je rybář, tomu nemusím popisovat napětí po potopení splávku a čekání na vhodný okamžik k zaseknutí. Používal jsem vždy pouze jednoduchý systém prošití s použitím jednoho dvojháčku. Existují samozřejmě i systémy, při kterých lze sekat téměř okamžitě po záběru, ale já jsem je nikdy nepoužíval. Považoval jsem to za nesportovní a také za neetické, protože při utržení štiky s tímto systémem může dojít k sešití její tlamy a následnému postupnému umírání pro nedostatek potravy. Ryba by měla mít vždy šanci na alespoň částečně vyrovnaný souboj. Z těchto důvodů jsem také nepoužíval silné vlasce a vzájemný souboj tím byl vyrovnanější.

Můj táta, který byl také rybářem, si vždy po potopení splávku zapálil cigaretu a nesekal dříve, nežli ji vykouřil. Musím ale konstatovat, že ji v tomto případě dokázal vykouřit za poloviční dobu než normálně.

Zkušený rybář již po prvním záběru štiky většinou pozná, zda se jedná o "štíhle" nebo většího macka. Malá štika začne se splávkem cloumat, jezdí z místa na místo, kdežto velká splávek potopí, plynule odjede na místo kde bude nástrahu polykat, zde zastaví a po pozření se rozjede - a to je ten správný okamžik k záseku. U některých velkých štik může cesta od místa záběru k místu konzumace být i docela velkou vzdáleností, někdy naopak. Na jedné lokalitě jsem dokonce zažil, že štiky vyjížděly na lov z protilehlého skalnatého břehu vzdáleného okolo 200 metrů, kde měly své stanoviště, na lov na mělčinu kde jsem chytal a po ulovení nástrahy odjížděly zpracovat úlovek až zpět ke svému stanovišti.

Po záseku lze štiku vodit různým způsobem, například tak aby neměla možnost se předvádět výskoky nad vodu, čímž se snižuje riziko utržení. Já ale vždy preferuji dát štice možnost bojovat všemi prostředky a proto držím špičku prutu nahoře a umožňuji ji ony kouzelné výskoky spojené se snahou o překousnutí vlasce. Má to něco do sebe a je to potom nádherný boj kdo s koho, při kterém někdy vítězí lovec, někdy oběť, ale takový je již život.


Trochu jsem odbočil, ale nyní se vrátím k příběhu, který chci popsat a který se odehrál v uvedeném čase a souvisí částečně i s dobou, která tehdy byla. Jako asi každý rybář, jsem měl v té době touhu dostat se někdy k rybolovu na některé z tak zvaných protekčních vod, kam byli pouštěni pouze tehdejší "papaláši" a o kterých kolovali mezi normální rybářskou komunitou, ke které jsem také patřil, možné i nemožné zvěsti o velikosti a množství ryb, které bylo možno na těchto revírech ulovit. Mezi tyto revíry patřilo pokud vím například Konopiště, přehrada na Kačáku u Lánské obory a další.

Jak se to celé událo. Známý mého známého měl známého a ten byl synem jednoho z tehdejších pupíků, již přesně si nepamatuji, ale myslím, že to byl náměstek nějakého ministra. To ale není podstatné. Podstatné bylo to, že jsem takto složitě zprostředkovaně byl pozván na rybolov do protekční lokality. Přesné datum si pamatuji, protože jej mám napsané na trofejních hlavách tehdy ulovených štik, bylo to 7. listopadu. Místo rybolovu mělo být někde u Rozvadova na velkém rybníku v lesích, který podle informace kterou jsem dostal nebyl nikdy vylovován a měli v něm být trofejní kapři. V té době byla v listopadu již docela velká zima a já jsem pro jistotu do svého vybavení zařadil také nástražní rybičky - karásky a výbavu na štiky. Řekl jsem si co kdyby a ono skutečně kdyby bylo.

Odjezd měl být velmi brzy ráno, spíše v noci a návrat večer. Domluvili jsme si místo, kde mi onen "synáček", který se potom ukázal být docela sympaťák, naložil a vyrazili jsme směr Rozvadov. Organizace byla perfektní, ve Stříbře nás ve 04.00 hodin očekával na náměstí kontakt, který měl mít na starosti celou akci. Skutečně tam čekal a my jsme jej autem následovali na místo činu. Zde to fungovalo skutečně tak jak jsem si představoval ze zvěstí o "papaláškém" rybolovu. Na místě u obrovského rybníku v lesích u státní hranice nás očekávali další dva "pořadatelé", kteří již měli připraven rozdělaný oheň, na kterém opékali klobásy, ke kterým bylo připraveno pivo a alkohol na přípitky a zapíjení rybářských úspěchů.

Mrzlo a to docela dost, nahodili jsme pruty na kapry, každý mohl samozřejmě nahodit prutů kolik chtěl, nahodil i doprovod. Uběhly asi dvě hodiny a ani náznak záběru. Rozhodl jsem se vyzkoušet nástražní rybičky, dva pruty jsem předělal na štiku a nahodil. Asi po půl hodině jsem měl záběr na oba pruty a postupně jsem zdolal dvě pětikilové štiky. Ostatní nelenili a následovali můj příklad, jeden z doprovodu odjel pro další nástražní rybky.

Abych to zkrátil, záběry se vždy opakovali v intervalech jedné hodiny, kdy zřejmě najíždělo hejno štik k lovu na místo kde jsme chytali. Moje další štika měla 105 centimetrů. Začal jsem si připadat jako v rybářském snu. Cekem jsem do odpoledne chytil dvě štiky á 105 cm a pět štik okolo 80 cm. Ostatní byli sice také úspěšní ale tak velkou štiku jako byly moje dvě největší nikdo nechytil. Byl jsem králem lovu. Jenže…

Všechny ulovené štiky jsem si samozřejmě vzal, byla to asi z mé strany nenažranost, ale zájem pochlubit se takovým úlovkem doma a u mých známých byl silnější nežli nějaká etika, která ovšem na těchto revírech a v té době stejně neexistovala. Jenže jsem zřejmě tímto skutkem urazil rybářského pána boha, protože ať mi to věříte nebo ne, já jsem od té doby nechytil ani jednu štiku i když jsem se o to často pokoušel. Nejsem pověrčivý, ale v tomto případě jiné logické vysvětlení nemám. Z dnešního pohledu se za svůj čin stydím, ale bylo to nádherné, neskutečné, byl to prostě splněný rybářský sen, který se mi již nikdy v životě nebude opakovat.

Snad mi to Svatý Petr někdy odpustí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DědaLebeda DědaLebeda | Web | 10. července 2009 v 23:28 | Reagovat

Asi na tom něco bude...že se Petr - náš patron na tebe naštval, ale dovedu si to živě představit. Musel to být zážitek na hodně dlouho. No a ti páni prominenti toto měli na denním pořádku. JO JO - tak jsme si byli všichni rovni. A proto se mi líbí jak malý Tomáš Holý v roli Vaška plaší jako ovce muflona papalášovi úlovek.
---(:-§o)))   ,.DL. :-D

2 Gemé Gemé | 26. května 2016 v 11:27 | Reagovat

Vláčecí twistery pro rybáře:

http://www.fishunt.cz/60-twistery

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama