Můj táta byl...

27. ledna 2010 v 12:56 | Kocour |  Ostatní
Následující, nazvěme to vzpomínkou na mého otce, píši také pro své vnuky aby nemuseli pracně vyhledávat některé informace o svých předcích.

Když jsem byl malý, o tátově minulosti se doma nikdy nemluvilo. Tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost, ale čím jsem byl starší začal jsem si uvědomovat že tátova minulost je z nějakých důvodů přede mnou tabu.

Po válce jsme bydleli v domě u mé babičky, tátovy mámy.Ve vstupní hale, pokud si pamatuji, vždy stála motorka a minimálně další byla v garáži. Můj táta byl vášnivý motorkář a pamětníci vzpomínali na jeho bláznivé mladické jízdy na Harleji nebo Indiánu po městě. Generální opravy a údržba se vždy prováděly v hale domu.Postupně se u nás vystřídala celá škála motorek jako třeba PRAGA 500 BD (zvaná Beďar), NSU 501, poslední tátovou motorkou byla JAWA 175, na které jsem ve svých asi 15ti letech tajně jezdil bez řidičského průkazu a samozřejmě bez vědomí rodičů.











V domě byla 13. komnata, pracovna mého dědy, který záhadně zemřel v roce 1945 v okamžiku příjezdu prvního ruského tanku do našeho města. Místnost byla stále zamčená, nikdo tam nesměl a klíč měla jen babička. Taková věc samozřejmě vzbudí pozornost každého malého kluka a v době Rychlých šípů a podobné klukovské literatury kterou jsme v té době žili, obzvláště. Bylo mi asi 13 roků. Zjistil jsem kam babička klíč od pokoje schovává a od té doby jsem vždy nepozorovaně do pokoje pronikal a postupně se prohrabával ve všem, hlavně písemnostech, která po dědovi zbyly. Byla to místnost pro malého kluka plná pokladů. Můj děda, foto :
deda
Pokoj byl zařízen z dnešního pohledu velmi stylovým starožitným nábytkem a kraloval mu obrovský vyřezávaný psací stůl s mnoha šuplíky, přihrádkami a jak jsem postupně zjišťoval i tajnými schránkami. Zařízení odpovídalo postavení jejich rodiny před převratem v roce 1948. Babička pocházela z velmi bohaté rodiny, měla dvě sestry, každá získala věnem 1 milion korun a vilu (milion za první republiky byl mnohokrát více nežli dneska). Až do roku 1948 byly v domě dvě služky. Dědeček byl ředitel školy.

Jedním z mých prvních zajímavých nálezů byl dopis, jehož datum si již nepamatuji, byl adresovaný babičce a dědovi od mého otce z Paříže. Otec v dopise sděloval rodičům aby se o něj nebáli, opět utekl za dobrodružstvím z domova a tentokrát skončil v Paříži, nemá již ani frank, sedí ve vinárně, kde píše tento dopis a útratu za něj platí jedna mladá hezká francouzka. V dopise požaduje zaslání několika tisíc korun a zárověň sděluje, že se nechal naverbovat do francouzské cizinecké legie a za několik dnů má odjet do alžírského Sidi Bel Abisu. Pokud peníze nedostane, do legie narukuje.

Vzhledem k tomu, že jsem porušil tabu třinácté komnaty, nemohl jsem se doma nikoho ptát na věci které jsem tam objevil, takže jsem pátral dále a úspěšně. Nalezl jsem starý účet na asi 2000 korun od jedné renomované pražské detektivní kanceláře, který byl vystaven za nalezení a deportaci mého otce z Francie do republiky a jeho předání rodičům.

V dopise mě zaujalo "opět jsem utekl" z čehož mi bylo jasné, že můj otec utíkal z domova častěji. Při dalším probíráním dědových písemností jsem nalezl několik dopisů od táty, odesílaných z námořních přístavů Středozemního moře. Obsah byl vždy podobný, nemějte o mě strach, jezdím jako plavčík na lodi a mám se dobře. Jak dlouho trvala tato tátova anabáze nevím, ale následně jsem zjistil, že s ní souvisela bedna na půdě plná různých hliněných střepů o kterých jsem se až později dozvěděl, že pocházejí z vykopávek na některém z řeckých ostrovů, kterých se můj otec účastnil po skončení anabáze plavčíka.

Jak to táta všechno stihnul nevím. Další útěkovou historii jsem zjistil až v souvislosti s hrobem mých předků, kde kromě babičky a dědy je fotografie mého strýce, ovšem taková jakou asi nikdo nikdy u nás na hrobě neměl. Strýc je tam v kovbojském oblečení, na hlavě stetson u pasu kolty a v ruce drží winchestrovku.

Jeho smrt v mladém věku bohužel souvisela také s tátovými útěky z domova. Tentokráte se jednalo o útěk na Podkarpatskou rus, kterého se kromě táty zůčastnilo ještě několik jeho kamarádů. Tyto útěky ale byly vždy podloženy financemi, kterými rodina táty disponovala. Na Podkarpatské rusi si pronajali jezdecké koně, na kterých projížděli nádhernou krajinou a v některých zapadlých vsích byli vítání "chlebem a solí".

Strýc se z nějakých důvodů nemohl tohoto útěku zúčastnit od samého počátku, ale utekl dodatečně a snažil se skupinku na Podkarpatské rusi najít. Buhužel se stalo, že přišla bouře a on musel nocovat v lese bez potřebného vybavení, dostal zápal plic a zemřel. Takhle smutně skončil tento útěk z domova. Proto má na hrobě fotku v oblečení podobném tomu v jakém zřejmě i zemřel.

Při tomhle všem táta také stihnul stát se prvním pilotem z našeho města. V té době tam ještě letiště nebylo a výcvik absolvoval myslím že ve Kbelích. K jeho létání se vztahuje také několik historek a já si dodneška pamatuji jak mě držel v letadle na klíně a já již v asi čtyřech letech držel knipl a "řídil" letadlo.
První historka je o tom, jak táta vozil z vojny, kde byl jako pilot, domů špinavé prádlo. Zakroužil nad naší čtvrtí, což byl nacvičený signál pro všechny místní kluky, udělal nálet a vyhodil pytel se špinavým prádlem. Kluci jej našli a odnesli babičce od které vždy obdrželi sladkou odměnu.
znak

Další historka se vztahuje k tomu, proč táta studoval dvou letou průmyslovou školu, tak zvaný mistrák čtyři roky. V dokumentech měl psáno průmyslová škola roky xx až xx což bylo dohromady 4 roky, byla to sice pravda ale trochu jinak. Táta jednou místo aby šel do popisované školy, odjel na letiště, vzal si letadlo a nenapadlo ho nic lepšího než dělat nálety na školu. Výsledkem bylo pomínečné propuštění ze školy a tím vznikly ty čtyři roky studia.

Jeden z nejlepších tátových kamarádů se zabil v letadle a já jsem po letech shodou okolností spolu s jeho synem absolvoval letecký výcvik. Následně jsem zahájil výcvik na pilota vrtulníku, v té době tento výcvik dotovala armáda a byl takřka zadarmo. Táta když zjistil, že létám vrtulníky tvrdě a nekompromisně zasáhl a zakázal mi to, považoval vrtulník za létající rakev.
letov

Jeho letecké zážitky bohužel byly násilně ukončeny po roce 1950, kdy mu byl vyhlášen zákaz létání a měl odevzdat pilotní diplom a odznak, což neudělal a diplom i odznak byly doma pečlivě uschované a ani při domovní prohlídce nebyly nalezeny.

Zákaz létání mu byl vyhlášen poté, kdy jeho kamarád uletěl s tátovým letadlem na západ. Pokračováním bylo, že po nějaké době byl v republice zastřelen při přestřelce jako tak zvaný agent chodec vyslaný do republiky tehdejší americkou zpravodajskou službou CIC. Od té doby si mohl táta nechat o létání pouze snít. Jeho dobrodružné akce skončily.
letadlo

Řadu dalších podrobností z tátovi minulosti jsem se dozvěděl až v později, když jsem nastoupil pracovat do místní továrny. Nastoupil jsem do provozu, kde také pracovala jedna z bývalých babiččiných služek, která ovšem na babičku vzpomínala ráda a prozradila mi mnohé podrobnosti z historie mého táty, který ovšem z jejího pohledu nebyl ve svém mládí ničím jiným nežli rozmazleným frackem z bohaté rodiny.


Jinak tátovy historky, které ve svém pozdním věku dával k dobrému v místních hospodách, se přenášely jako tichá pošta a postupně dostávaly dosti zkreslenou povahu, jako třeba táta kapitán na lodi, táta válečný pilot ve Španělsku a podobně a když jsem ty historky skládal dohromady dospěl jsem k názorum že jsem se vlastně ani nemohl narodit protože táta byl stále někde ve světě. Bral jsem je ale z rozvahou a ty které zde popisuji mám ověřené a skutečně se staly.

V pozdějším věku jsem pochopil, proč byla tátova minulost pro mě tabu. Celá rodina měla hrůzu z toho že bych mohl mít jeho povahu a následovat jej v jeho dobrodružstvích. Bohužel se tak nestalo, z domova jsem sice také utekl ale jen jednou a žádné velké dobrodružství to nebylo. Utekli jsme ve věku asi 10 let s mým kamarádem Honzou Lukešem, dva dny jsme přespávali v nějakém seníku a potom skončili v Libušíně u jeho dědečka, který nás prásknul a bylo po útěku. Pokud se pamatuji tak ani nenásledoval žádný velký výprask a umím si představit tu hrůzu rodičů, kteří o nás asi dva dny nic nevěděli.

Jednu část tátovi historie si nikdo, kdo znal jeho a jeho rodinu neuměl vysvětlit. Táta z jeho minulostí vstoupil v roce 1948 do Komunistické strany a zakládal Lidové milice. V roce 1950 ze strany zase vystoupil a to byl v té době čin, který ovlivnil celý jeho další osud, ale to tady nebudu rozebírat, pamětníci vědí, mladí by nepochopili. Jedním z vysvětlení roku 1948 v tátově historii bylo, že byl obrovský fanda do zbraní a tímto si mohl tento koníček zlegalizovat, jiný důvod nikoho nikdy nenapadl. On sám v pozdějším věku o tom se mnou nechtěl hovořit. Faktem je, že měl v padesátých letech doma celý arzenál nelegálních zbraní a pamatuji si jak bylo slavnostním okamžikem, když se provádělo jejich čištění. Musely být perfektně zatažené záclony, rozsvícená jen stolní lampa, která musela být mezi stolem se zbraněmi a oknem nikdy naopak a další opatření. V důchodovém věku se táta věnoval tomuto koníčku tak, že vyučoval nauku o zbraních ve svazarmu a chodili jsme spolu závodně střílet.

Následně se dal táta k myslivcům, myslím že na hony ani nechodil, ale měl opět doma arzenál zbraní ovšem pušek a tentokrát legálních.

Aby byla mě známá historie úplná musím uvést, že táta, který byl velmi hezký chlap byl také velmi velký proutník. Což byl také jeden z důvodů proč se moji rodiče rozvedli. Pamatuji si, že ještě v jeho důchodovém věku za ním běhaly mladé holky a asi v jeho 62 letech se řešil případ s ním těhotné 18ti leté.

Musím přiznat, že náš vztah nebyl úplně ideální, otec, který byl velmi společenský člověk trávil v pozdnějším věku mnoho času po restauračních zařízeních, doma však zase tolik společenským tvorem nebyl. Bližší vztah jsme k sobě našli až v jeho důchodovém věku, ale to měl již dávno jinou rodinu.

Jeho vlastnosti jsem zřejmě nezdědil, ale když pozoruji moji dceru, které je již přes čtyřicet a má dvě děti, tak mám někdy obavy aby se u ní dědovi geny nezačaly projevovat. Miluje dobré vínko, zatím tedy s mírou a minulý týden přišla domů s tetováním na zádech. Faktem ale je, že mě, jako jedinému z rodiny, se to tetování líbí a možné se nechám inspirovat. Bába ovšem skákala jako čert a když jsem prohlásil, že se nechám tetovat také, byla doma tichá domácnost.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 DědaLebeda DědaLebeda | Web | 27. ledna 2010 v 20:07 | Reagovat

Jak je vidět....
jablko opravdu nepadá daleko od stromu. Vášeň - motorky, střelné zbraně a světák jsi též. Té třinácté komnatě se nedivím, že Tě lákala, ale vše má svůj čas a nakonec vše přišlo.
---(:-§o)))   ,.DL.

2 Gulliver Gulliver | Web | 20. února 2010 v 12:51 | Reagovat

Ahoj máš moc pěkný blog!xD :-D

3 Milan Morava Milan Morava | E-mail | 25. prosince 2013 v 21:43 | Reagovat

Pěkně napsáno. Zajímat se o předky je užitečné! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama