Nejlepší pohled na svět je z koňského hřbetu

2. února 2011 v 16:44 | Kocour |  Ostatní
koně

V koňském světě jsem se pohyboval více jak 15 let.

Na koních jezdil už můj děda, takže geny zřejmě fungují.
deda

K prvnímu kontaktu s tímto pro mě úžasným světem došlo ve věku mých 12ti let, kdy jsem byl ve stáji jezdeckého oddílu na Kladně kopnut koněm tak, že mi roztrhl levou ruku nad loktem. Později jsem zjistil, že se jednalo o tak zvaného reverzního koně zapůjčeného od vojenské správy.

V té době, psal se rok 1955, se v armádě ještě používali koně a část jich bývala zapůjčována vznikajícím jezdeckým oddílům, vedeným tehdy pod organizací SVAZARM (Svaz pro spolupráci s armádou). Tito armádní koně často měli všechny možné i nemožné nectnosti vypěstované u nich vojáky základní služby, kteří se tím zpravidla bavili před odchodem do civilu.

Koně byli v armádě aktivně využíváni asi do poloviny padesátých let a u Pohraniční stráže o deset let déle, potom pomalu nastával konec koňů v Čechách. Proto mě dneska příjemně fascinuje jejich návrat a postupné rozšiřování.

Podle některých statistik, které ale nemusí být zcela přesné, je k roku 2010 v ústřední evidenci v ČR registrováno přes 72 tisíc koní, oproti roku 2003 kdy jich počet měl být pouze okolo 41 tisíc, což je povzbuzující číslo, zejména pro koňské fandy.

Mé zranění při prvním kontaktu s koněm mě nijak neodradilo, spíše naopak. Od té doby jsem absolutně propadl vášni ke koním a veškerý volný čas jsem trávil u nich. Statistiky z té doby neznám, ale koní pro sportovní využití v té době moc nebylo a zájemců o ježdění bylo mnoho.

Hodně koní bylo v té době ještě využíváno v povozech, jako tehdy poměrně rozšířeného přepravního prostředku. Byli většinou tak vycvičeni, že automaticky stavěli u každé hospody, aby mohl kočí doplnit tekutiny, tedy své i jejich. Dneska by se tomu odborně říkalo dodržovat pitný režim. Kočí nevěděli jak chutná voda, většinou pili pivo a hořčák, což bylo v té době nejlevnější víno v ceně asi 7 korun za litr (ovocné víno s kořením).
potah
Počet členů jezdeckého oddílu byl limitován počtem koní, takže přibírání nových členů bylo velmi omezené a v pozdějších dobách jsme to realizovali konkurzem, při kterém jsme při zkoušce adepta na hřbetě koně posuzovali, zda má nebo nemá pro tento spor vlohy, krásné holky měly vlohy vždycky. Většinou se ale novým členem mohl stát ten, koho některý ze stávajících členů doporučil.

Abych se do jezdeckého ranku probojoval, chodil jsem na jízdárnu každý den a pomáhal se všemi pracemi, které jsem byl schopen zvládnout. Tímto jsem postupně pronikl do vědomí členů a získal statut místního prcka, který je užitečný a nejsou s ním problémy. Podle tehdejších předpisů se mohlo regulerně začít jezdit na koni asi až od 15ti let. Souviselo to zejména s povinným pojištěním, který bylo u tohoto částečně rizikového sportu v té době povinně požadováno. Nakonec se to vyřešilo protekcí, když jsem zjistil, že můj táta se dobře zná s trenérem, panem Milcem seniorem. Takže na koňský hřbet jsem se dostal ještě dříve, nežli mi bylo 13 let a od té doby jsem koňům propadl úplně. Výhodou oddílu, do kterého jsem chodil, byla krytá jízdní hala, takže se dalo jezdit bez problémů po celý rok.

Jízda na koni, oproti jiným sportům kde uložíte náčiní a máte hotovo, vyžaduje daleko větší zapojení. K samotné jízdě, která v té době činila 1 hodinu na jízdárně a při vyjížďkách do přírody 2 hodiny, je nutno příčíst dobu na přípravu před jízdou a po jízdě - vyčistit koně, vyškrábat kopyta, osedlat/odsedlat, v případě, že je kůň po jízdě spocený tak vysušit za pomocí slámy atd. Kromě toho je okolo koní stále mnoho další práce, takže většina sobot a nedělí se trávila brigádami. V létě se k tomu ještě jezdilo na seno, aby byla zajištěna potrava na zimu. Od té doby jsem přeborník v sekání kosou.

S tím také souvisí financování tohoto na náklady náročného sportu. Koně se oproti jinému sportovnímu náčiní musí někde ustájit, krmit, každý den hřebelcovat, kovat podkovy, kydat jim hnůj a mnoho dalších prací s tím souvisejících, takže v každé stáji musel být placený podkoní. Z příspěvků peněz mnoho nebylo a za 1 hodinu jízdy na koni se v padesátých letech platilo 2 koruny.

Pokud patřily jezdecké oddíly pod Svazarm, nebyly s tím problémy, armáda peníze vždy měla. Později ale jezdecký sport přešel pod ČSTV a tam už to tak jednoduché nebylo. Výsledkem bylo, že oddíly získaly výjimku a mohly provozovat dopravu, která se nejprve realizovala koňskými potahy a později nákladními auty. Pamatuji, že v dobách mých jezdeckých počátků jsme v oddíle měly čtyři koňské potahy. Díky tomu jsme jako oddíl měly finace na provoz, ale faktem bylo, že v rámci přerozdělování dávalo ČSTV větší část těchto peněz na financování populárnějších sportů jako třeba fotbalu a hokeje. Výsledkem bylo, že když jsme jeli na jezdecké závody musel si každý hradit ze svého i startovné a ubytování zatímco fotbalisté a hokejisté byly v té době na úrovni dobře placených profesionálů, alespoň z hlediska tehdejších poměrů. K tomu ubytování ale musím po pravdě konstatovat, že jsme většinou spali ve stáji vedle koní. Nejhorší to bylo na podzimních závodech na Trojském ostrově, kde byla stáj ve které jsme spali blízko u řeky a v noci, zejména nad ránem, tam byla hrozná kosa.

Provoz jízdárny v padesátých letech, ale i později fungoval tak, že každý den v týdnu měl přidělen jeden cvičitel, který ten den řídil výcvik, v zimě v kryté hale jinak na venkovské jízdárně nebo na vyjíždkách. Cvičební hodiny byly 60 minut, vyjíždky většinou 2 hodiny a více. Znamenalo to, že normální jezdci se dostali na koně jen jednou v týdnu a v ostatní dny pouze v případě, že se někdo nedostavil. Soboty a neděle byly věnovány brigádám. Z tehdejších cvičitelů si dnes již pamatuji jen několik jmen, pan Jiřík, Novák, Valtr, Milec starší..

Postupně jsem se vypracoval a byl jsem zařazen mezi vyvolené, což byli ti kteří již měli přiděleny své koně připravované na závody, v mém případě se jednalo o parkurové skákání. Drezuře se u nás v oddíle pokud pamatuji v té době nikdo nevěnoval. Postupně jsem se stal  cvičitelem a absolvoval jsem i dálkový kurz na trenéra v Poděbradech. Dokonce jsem byl, v které roce si již nepamatuji, jmenován sportovcem okresu, což bylo v souvislosti s mými výsledky na jezdeckých závodech v parkurovém skákání.

Problém úspěšnosti v tomto sportu se podstatně liší od jiných sportů, kde vše závisí většinou na samotném sportovci. V případě jezdectví jsou ty faktory dva a tím skoro podstatnějším pro výslednost je právě kůň. Prostě řečeno, můžete se snažit jak chcete, ale když nemáte dobrého koně budete na závodech vždy jen účastníci. Problém je v tom, že příprava koně například pro skokové soutěže trvá několik roků a odhadnout již v počátku v jeho výcviku zda bude nebo nebude dobrý a úspěšný není snadné. Zjednodušeně řečeno, chcete jezdit parkury, koupíte si mladého koně, budete na něm dva roky dřít a pak zjistíte, že veškerá práce byla na nic. Zbývá potom ještě možnost pokusit se přeorientovat na drezurní ježdění, které ovšem každého nemusí bavit.

Můj miláček jménem Elán, ostrůvek na Turyňském rybníku :
Elán
Později jsem se stal i členem výboru, kde jsem měl na starosti propagaci a to jsem v tom už lítal až po uši a u koní jsem pomalu i spal, na nic jiného mi již nezbýval čas.

U koní jsem prodělal i své první lásky. S manželkou jsem se paradoxně seznámil v práci a dodnes úsměvně vzpomínáme na naše první rande, které se odehrávalo v kině a kam jsem přišel rovnou ze stáje. Mě samozřejmě koně voněli a sám jsem byl jejich vůní, pro někoho pachem, zcela prostoupen. Po zahájení filmu moje partnerka prohlásila "tady někdo příšerně smrdí". Byl jsem to samozřejmě já, respektive můj koňský odér. Tehdy jsem to zatloukl, ale později se k tomu přiznal, respektive jsem byl odhalen, protože když trávíte každý den u koní tak prostě po nich i voníte, teda jak pro koho.

Naše první cesty na jezdecké závody bývaly dosti náročné. Byly jsme poměrně chudý oddíl, takže na závody v Praze jsme jezdili koňmo, což bývalo dost nepohodlné. Jezdilo se buď na Trojský ostrov což byla delší trasa, nebo do Liboce "pod Hvězdu". Stávalo se, že koně neznající tramvaje se splašili, pamatuji i shození jezdce na Kladenské ulici v Praze, kdy jsme pak museli trapně koně nahánět po Praze 6.

Na delší trasy se jezdilo s koňmi vlakem, což bylo velmi náročné na čas, nikdy se předem neodhadlo, jak dlouho bude cesta trvat a taky se stalo, že trvala několik dnů. Záleželo na výpravčím, kdy nechal vagon s koňmi zapojit za vlak. Často to záviselo na tom, jak jsme výpravčího dokázali ukecat. Byly při tom i takové úsměvné historky, když jsem třeba na nádraží v Kolíně odešel koním pro vodu a vrátil se, tak tam již vagon nebyl a následně jsme jej naháněli po celé republice.

Problémy jsem s tím měl zejména ve škole, kde mě nechtěli takové výpadky omlouvat. Měli jsme například dorazit domů vlakem s koňmi v pondělí ráno, ale dorazili jsme až v úterý nebo i později. Ať už se jelo na závody na hřbetě koně nebo vlakem, vždy to odnesli ti nejmladší, takže jsem si takovýchto anabází užil do sytosti.

Postupně jsme se jako oddíl vzmáhali, až jsme získali nákladní automobil, na který se vešlo 6 koní, velká bedna s naší výbavou (sedla, uzdy, naše drezy) a několik z nás, kteří na koně za jízdy dohlíželi. To jsme již cestovali na závody jako grandi po celé republice. Souviselo to také s tím, že se naším členem stal syn ředitele velkého průmyslového podniku. Jeho táta se stal koňským fandou a pomáhal oddílu, jak to jen šlo. Šel až tak daleko, že v sobotu nebo v neděli ráno přijela před stáj jeho služební Tatra 603, on vystoupil a šel kydat hnůj. V týdnu tuto práci dělal podkoní, ale v neděli jsme mu dopřávali klid a dělali jsme to sami.

Příjemným zpestřením bývalo filmování a to i po finanční stránce. Praxe bývala většinou taková,
film
že na filmy ve kterých hráli i koně, vysílal jich oddíl vždy několik, samozřejmě ne ty kteří byli připravováni na závody a jezdci se tam střídali podle toho, jak měli možnost získat volno. Měl jsem takto možnost působit jako kompars na koni v několika filmech. Pokud si pamatuji byl to v roce 1961 film Ďáblova past, v roce 1964 film Zlatokopové z Arkansasu točený u nás v kooprodukci Francie, Itálie, Německo, ve kterém kromě jiných hrála nám známá Olga Schoberová. Při filmování se vydělalo na tehdejší poměry dost peněz, ale dokázali jsme je zase roztročit například v Trilobit baru na Barrandově. Bohužel to mělo i smutné konce, jeden můj známý se zabil při pádu dostavníku se šestispřežím koní.

Provozovat tento sport závodně jsem začal někdy asi v patnácti letech, v té době jsme byli v oddílu pouze dva v kategorii dorostenci a závodních koní bylo asi pět takže na některých závodech jsem startoval v jedné kategorii i na více koních. Později jsem měl to štěstí, že jako oddíl jsme získali jako trenéra závodního týmu pana Dobeše který byl v té době mezi koňáky považován za jezdeckého pánaboha a jeho učebnice jezdectví se předávaly jako největší poklad. Doběš v té době bydlel a působil a bydlel v plemenářském podniku Xaverov a k nám do oddílu dojížděl asi dvakrát v týdnu.

V těto souvislosti si dovolím citovat encyklopedii k jeho osobě :

Josef Dobeš (1904/85) v letech 1924-1925 absolvoval školu pro důstojníky jezdectva, následovala vojenská akademie, aplikační škola jezdectva a dvouletý vyšší jezdecký kurz pro učitele jízdy. Po smrti kpt. Rudolfa Poplera vedl výcvik ve vojenském učilišti. Patřil do reprezentačního kádru jezdců a v roce 1936 byl 4. na OH v Berlíně ve všestrannosti družstev. Působil jako učitel jízdy ve Švýcarsku i v Dánsku. Vydal 4 knihy (Terénní a skokové ježdění, S koněm přes překážky, Jezdec a kůň ve výcviku, Jízda na koni), sestavoval metodické listy a publikoval v časopise Jazdectvo. Dokázal také připravit vítěze Velké pardubické v roce 1956 - Letce. V knize S koněm přes překážky najdete i příklad tréninku koně pro VP. Jako trenér měl vynikající cit pro koně, jezdce však příliš nešetřil a někteří mají dodnes v paměti jeho nepublikovatelné výrazy nesoucí se nad jízdárnou. Přesto na něj vzpomínají s velkou úctou.

Foto mjr.Dobeš v Pardubicích (v čele) :
mjr.Dobeš
Nebudu zde popisovat jeho tréningové metody, které byly poměrně tvrdé, tak jako u většiny bývalých důstojníků, kteří v téch dobách působili v jezdeckých oddílech, ale s velmi dobrými výsledky, tím myslím pro nás při umisťování v jezdeckých soutěžích.  Na jezdce velký ohled nebral, jako hlavní bral to jak je vyhověno koni  bez ohledu na jezdce. Jako perličku  v souvislosti s panem Doběšem  si vzpomínam na to, že byl "ujetý" na vyčištěné jezdecké boty. Před závodem se tak často stávalo, že se nevydržel dívat na naše podle něho nevyčištěné boty, zul nás a sám nám boty vyčistil do dokonalého lesku. V poslední fázi čištění bylo podle jeho know how podstatné plivání na kartáč.

Major Dobeš byl Pan jezdec a učitel a rád na něho vzpomínám, byl také dobrý vypravěč a bavič. Nevím jestli dnešním rajťákům jeho jméno ještě něco říká, ale pro nás v naší době to byl jezdecký pánbůh.

Koně, ježdění a veškeré děni s tím související byly vynikající, ale já jsem člověk který má rád změnu. Když děláte něco 15 let a z toho větší část tak, že jsem pomalu neznal nic jiného nežli práci a koně, nelze se divit, že jsem začal šilhat po letadlech, ke kterým jsem měl vztah od mého útlého mládí, otec byl pilot a vozil mě v letadle ještě v mém předškolním věku. Můj vztah k letadlům ještě podněcovala skutečnost, že většina jezdeckých vyjížděk se konala v okolí místního sportovního letiště. Takže nakonec se stalo to, že jsem ze dne na den odešel z jízdárny a zahájil svojí leteckou anabázi, ale o tom je samostatné story.

Historek, které jsem prožil okolo koní, ať již veselých nebo i smutných bylo mnoho a vydaly by na samostatnou knihu.

Přiznám se, že mi to psaním moc nebaví a nechci to mnoho roztahovat, tak snad časem ještě nějaké doplňky dopíšu.


Pár fotek od koní :

Okolo roku 1961, kolbiště Praha Liboc (zepředu dozadu : J.Horký, H.Lob, V.Hus, já jako dorostenec, Suchel)
Liboc
Jezdecké závody Kladno šedesátá léta (já jako dorostenec):
koně Kladno
Moje dekorování, kde již nevím, čtvrtý zprava je myslím herec Fr. Němec :
Koně
Kůň Elán sletiště Kladno (někdo okolo roku 1965) :
elan
Kůň Dárek staré kolbiště proti kasárnám Kladno :
Dárek
Vnuk Adam, útulek pro staré koně :
Adam
Habartice
Habartice
koně
koně
koně





 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ivanazikova ivanazikova | E-mail | 18. března 2011 v 14:59 | Reagovat

tohle by měl číst můj táta....škoda že už není :-(

2 Iris Iris | 20. června 2011 v 23:41 | Reagovat

Ať je život šťastný či nešťastný, plný úspěchů či neúspěchů, vždy je neobyčejně zajímavý.

Krásné povídání :-)

3 Iris Iris | E-mail | 11. října 2012 v 9:13 | Reagovat

Moooc hezké.Já byla u koní také pořád a skoro 30let.Když se někdy náhodou sejdem,bude o čem povídat.:-) ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama